Myšlenka čtyřiadvacetihodinovky se narodila za chladného večera pod horou Kohe Šachaur v Hindúkuši na podzim roku 1979. Tehdy se uskutečnila první a do dneška také poslední brněnská expedice do vysokých hor. U ohně bylo toho večera příjemně a obvyklá debata na téma kopce sklouzla do zdánlivě odtržité oblasti  vytrvalostních lyžařských běhů. Byli to především ing Sylva Talla  (první Čech na osmitisícovce),Dr Jirka Růžička (zakladatel časopisu  a spoluzakladatel  Klubu Montana) a Ing Jan Krch  (Eiger v zimě), kteří jezdili pravidelně Memoriál expedice Peru, Bílou stopu, Krkonošskou, Beskydskou  a Jesenickou sedmdesátku a byli si dobře vědomi důležitosti  podobných útrap pro úspěch a přežití v pořádných kopcích.  
   Je jedno, koho z nich ten večer u ohně inspirovaly  závody na běžkách v lyžařském středisku Pinzolo nedaleko Madona di Campiglio mezi pohořími Adamello a Brenta. Tam ovšem běhaly čtyřčlenné štafety na osvětleném lyžařském stadioně celkem bez převýšení , ale nicméně běhaly 24 hodin. K tomu si někdo vzpomněl, že četl  o krosu na koních, údajně také čtyřiadvacetihodinovém. Bylo rozhodnuto. Co je dobré pro koně, musí být dobré i pro horolezce. Zkusíme tedy čtyřiadvacetihodinový kros na běžkách.

   Tehdy se ještě nevědělo nic o globálním oteplování, ale v praxi se stalo, že některé ročníky musely být zrušeny pro absolutní absenci sněhu. To přivedlo pořadatele na myšlenku připravit v létě na stejné téma ještě čtyřiadvacítku cyklistickou, jejíž první ročník se uskutečnil v roce 1998.

V únoru 1981, pouhých 13 měsíců  po hindúkušském táboráku se za mlhavého deštivého dne vydalo na trať na Blatinách 20 startujících, aby si ve větru a dešti sami prošlapávali stopu a vytvářeli nechápavé otazníky na tvářích procházejících domorodců. Zastavil se jen jeden z nich a v nezměrném obdivu k takovým podivínům věnoval účastníkům z vlastní iniciativy láhev rumu.

   Ve druhém ročníku už bylo na startu 144 závodníků a velkou oblibu zaznamenaly dvojice.Závod se přesunul na středisko Horník, kde vydržel až do sametové revoluce. Změněné poměry v majetkových vztazích a očekávané komerční pojetí  vyhnalo ekonomicky málo zajímavý závod zase na Blatiny, na Studnice, na Skřítek , aby se po letech vrátil přes Tři Studně , Sklené a SKI areál  zase zpátky na Blatiny.Aby toho nebylo dost, domovem čtyřiadvacítky je v současnosti zase chalupa na Skleném .

  Na startovní čáře stálo za ta léta už tisíce lidí, někteří víckrát , jiní už o startu nechtěli ani slyšet. Nejvěrnějším je bezpochyby Zdeněk Hrubý, který startoval už za své studentské  éry v osmmdesátých letech  a pokud není právě v Himalájích, čtyřiadvacítku nevynechá . Sám sebe odměnil  za svoji vytrvalost dosavadním nejlepším výkonem závodu. V roce 2012 Zdeněk čtyřiadvacítku vyhrál, ale následující rok v srpnu 2013 ho opustilo štěstí. Při slaňování  z Gašerbrumu I v Karákorám se zřítil a to byla definitivní tečka za jeho velmi úspěšnou odbornou  kariérou i kariérou horolezeckou. V současnosti je nejpilnějším a také nejlepším účastníkem Zdeněk Berka. Je stejně dobrým lyžařem jako cyklistou , překročil šedesátku, ale závodit se s ním nedá.

   Za těch 40 let trvání závodu se změnilo mnohé. Plandavé tepláky, drhnoucí chruščovky a akumulátor v ruksaku už na startu  neuvidíš. Vyměnila se také celá plejáda ředitelů závodu i pořadatelů.  Změnil se i počet a sklatba závodníků. Podobných závodů, i když bez původní myšlenky, vyrostlo od té doby u nás celá řada. Tento se ale narodil jako horolezecký , se všemi atributy solidarity a kamarádství. Není snahou pořadatelů ho přeměnit na něco jiného, než pro co byl původně vymyšlen a zrealizován. V posledních letech čtyřiadvacítky trošku jezdí a hlavně řediteluje horolezec nejhorolezečtější, Radek Jaroš, držitel Himalájské Koruny, Koruny Zeměkoule, Koruny všech světadílů  a všech hor. Pokud někde časem nevyvře další osmitisícovka, nikdo ho nikdy nepřekoná.
  A jakou úlohu v tom všem hraje moje maličkost ?

Nic moc. Měl jsem na tu expedici jet taky, ale osud chtěl jinak. Pár dní před odjezdem jsem  v propoceném  triku ještě dokázal doklusat do špitálu, ale odtud jsem se vybelhal až po dvou letech o berlích. Drobek (Jan Krch )  mě přivítal se slovy : ty už nic moc nedokážeš, tak tě postavíme k tabuli. Budeš zapisovat a k tomu všechny ty věci kolem. Neřekl mně, kdy s tím mám přestat, tak stojím u tabule dál. Na cyklistické 24 let a na horolezecké rovných 40. Někdy se mně zdá, že už je to dost dlouho.      
 JH